Skála

Při cestě ze Světlé nad Sázavou směrem na Dolní Březinku, ať již pěšky nebo lokálkou, uvidíte poměrně vysokou skálu. Nemá žádné jméno, říká se jí prostě Skála.

Je tvořena jedním z typů žul (granitů) takzvaného melechovského masivu vzniklého tavením starších hornin v době před asi 315 miliony let (v období karbonu) v nitru horského pásma, které se tyčilo vysoko nad úrovní dnešního povrchu. Během dalších geologických období eroze obrousila horské štíty natolik, že v dnešní krajině vystupují obnažené žulové kořeny dávného pohoří. Dnešní tvar Skály už není původní, protože byla na počátku 20. století zčásti odlámána při stavbě posázavské železnice. Ani řeka pod Skálou už neteče ve svém přirozeném korytě – zákrut říčního toku původně dosahoval až do míst, kterými dnes vede silnice ze Světlé do Ledče nad Sázavou.

Skála je tvořena drobně zrnitou žulou, označovanou jako žula lipnická. Už pouhým okem, ale lépe v pomocí lupy, rozeznáme její základní složky: šedivý křemen, narůžovělý živec a dva druhy slídy: světlý muskovit a tmavý biotit. Hornina zde vytváří velké, jen málo rozpraskané bloky – to je spolu s odolností a estetickou kvalitou kamene důvod, proč se v minulosti lipnická žula dobývala na řadě míst v okolí a i dnes se láme – právě u nedaleké Dolní Březinky – pro hrubou i ušlechtilou kamenickou výrobu.

Povrch skalního výchozu porůstá několik druhů lišejníků – pionýrských organismů, které svou činností připravují podmínky pro uchycení vyšších rostlin. Na terénním hřbítku, který se táhne severozápadním směrem od Skály ke kótě 454, bylo na konci 80. let minulého století objeveno nejstarší známé osídlení Posázaví: nálezy kamenných artefaktů dokládají, že místo na sklonku poslední doby ledové využívali lovci k opakovaným krátkodobým pobytům, spojeným pravděpodobně s každoročním tahem sobích stád.